Schválně, co vás napadá při takové zásadní otázce? Odpustím si nyní svůj obvyklý filozoficko-morální úvod do tématu a budu rád za podněty v komentářích.
Všechny komentáře budu schvalovat hromadně ve vlnách (vždy v noci), abych předčasně neovlivňoval čtenáře jinými názory. Dle počtu komentářů pak na závěr "průzkumu" doplním tento příspěvek o celkové shrnutí.
Je úplně jedno, co to pro každého bylo, zda dokončení školy, opuštění školy, začátek podnikání, konec podnikání, nástup do nového zaměstnání, či odchod do ciziny, vydělané peníze, práce pro charitu, svatba, rozvod, výchova dětí... Všechno má něco do sebe a pro někoho určitou nejlepší hodnotu v životě.
Mnoho věcí se nám jistě v životě nepodařilo, pamatujeme si některé promarněné šance a příležitosti, které jsme nevyužili. Co ale bylo TO nejlepší v životě, co jsme udělali, není vůbec jednoduchá otázka a nutí k hlubšímu zamyšlení. Myslím, že stojí za to se někdy otočit a zvážit některé zásadní kroky v našem životě. Každá sebereflexe totiž otvírá nové možnosti a cesty, které by nás třeba ani nenapadly.
Díky tedy za názory i za příp. anonymní komentáře, když někdo nebude chtít spojovat své jméno s tímto tématem.
Co nejlepšího jsem v životě udělal?
(Updated 8-11-2009)
Jak někdo chytře poznamenal "v kterém životě", kdy já bych spíše dodal "v jakém čase a prostoru" bylo to mé nejlepší rozhodnutí? Na tom totiž přesně záleží, neboť každý den všichni rozhodujeme o zdánlivých maličkostech a až teprve po čase jsme schopni hodnotit, co bylo to nejlepší a nejdůležitější rozhodnutí, které ovlivnilo náš život.
Není vůbec jednoduché vybrat jen jednu nejlepší věc, neboť každé nejlepší rozhodnutí je spojeno s naším předchozím životem, kdy všechny ty malé "střípky" nám pomáhají (podvědomě) při větších rozhodováních. Někdy nám může pomoci náhoda, tu ale teď nechme stranou.
Já osobně považuji za největší mezník v mém životě, když jsem si opravdu uvědomil hodnotu svého času zde na tomto světě.
Hodnotu času, který máme vymezený a nemůžeme ho ovlivnit. Čas, který můžeme něčemu věnovat, něčím naplnit, který ale také můžeme promarnit, třeba honičkou za zlatými dukáty, které tady po nás opravdu nezůstanou ;-)
Ano, byl jsem také postižen takovou zlatou horečkou a myslel jsem si, že dukáty a zlaté valouny mi zajistí štěstí, jak si to podobně mysleli všichni zaslepení zlatokopové u Klondike River. V určité fázi, když už např. máme dostatečně naplněné konto, tak najednou zjistíme, že dukáty nám jsou k ničemu, když nás po kolapsu odveze záchranka, když nám diagnostikují nevyléčitelnou chorobu, když nás srazí auto na přechodu a ani si svůj promarněný život nejsme schopni uvědomit.
Rozhodnutí věnovat se něčemu jinému, jak pouhému vydělávání peněz, bylo způsobeno tím, že jsem pochopil svou vymezenou dobu v tomto životě a na tomto světě. Bylo to asi to nejzásadnější, jak jsem přišel na to, že peníze nejsou jediným způsobem, jak lze hodnotit bohatství. Kdo z finančně zabezpečených lidí by nevyměnil veškerý svůj majetek za dobré zdraví?
"Právě pozoruji veverku..."
Někomu se nikdy nepodaří pochopit ten jiný pohled, celý svět a všechny lidi bude neustále poměřovat penězi, neboť je tak "správně" vychován, má kolem sebe jen stejně smýšlející "vzory". Někomu chybí třeba jen více fantazie a schopnost samostatně přemýšlet, což se týká i mnoha velmi chytrých lidí.
Chytrost totiž ještě neznamená moudrost ;-)
Na závěr ještě úryvek z jednoho komentáře, neboť žádné rozhodování nemůže trvat věčně, někdy může být už pozdě, cesta bude mnohem náročnější, příp. nás také v něčem můžou předběhnout ostatní:
"...se zasadnim rozhodnutim zas moc dlouho nevahejte, protoze az se rozhodnete, tak by taky uz mohlo byt pozde."
Cayman Islander | Diary of a Freelance Programmer traveling the world
Partners & Sponsors
Advertisement
22 comments :
Uvědomění si hodnot, ceny času, svobody a celkově hodnoty život. Od toho se už pak odvíjeli ty dobré věci.
Odešel jsem ze svého posledního zaměstnání.
To je opravdu pěkné téma na zamyšlení a když si to tak urovnávám v hlavě, tak mě v podstatě napadají dvě roviny (které spolu ale úzce souvisí) -
1) podařilo se mi celkem "hladce" postavit na vlastní nohy, u našich mi nechybělo nic, ale vzhledem k mé tvrdohlavosti a relativní vytrvalosti jsem se osamostatnil a našel si práci v oboru, který mě zajímá (DWH/BI).. Zpětně to hodnotím jako to nejlepší rozhodnutí, neboť jsem poznal několik stejně smýšlejících lidí a celkově mě to nutí k hlubšímu zamyšlení.. Za nějaký čas se o to zkusím podělit (neboť že jsem si začal ještě více věřit, za to vděčím nejen inspirativním kolegům, ale i některým článkům tady), až těch zkušeností bude ještě víc...
2) s prvním bodem souvisí i to, že se mi v rámci možností daří udržet zdravou mysl a svůj nepokřivený charakter... Uvedu příklad, v poslední době je na mě znatelný určitý pokrok.. To samozřejmě nezůstává bez odezvy a třeba jsme se určitým způsobem sblížili s mou dobrou kamarádkou, která je shodou okolností i přítelkyně od kamaráda... A právě tady jsem se sebou vedl náročný vnitřní boj, ale nakonec jsem udělal to co jsem považoval za nejlepší - nemůžu zradit své opravdové přátele. To, že se mi teď relativně daří, nemusí trvat věčně a kdo ví, kam bych to já se svou povahou dopracoval, kdybych zradil své opravdové přátele.. Když jsem si tohle uvědomil, hrozně se mi ulevilo a jsem za to upřímně opravdu rád...
Ať se daří...
A v kterém životě? V tomhle? :)
Ne, vážně: Za to nejlepší, co jsem ve svém životě udělal, považuji složení slibu bódhisattvy u krále všech buddhistických jogínů, Gjalwy Karmapy.
Programování je sice super a na některé programy/algoritmy, co jsem naprgal, jsem hrdý, ale rozhodně si nemyslím, že takováto nebo jakákoliv podobná činnost (i open source vývoj) může přinést trvalejší užitek většímu počtu lidí.
Pro me to nejlepsi co jsem mohl udelat bylo, ze jsem se pred rokem prestehoval do Prahy. Bylo to tezke, ale ted toho VUBEC nelituju. Vsechny sny co mam stale vysnene, se pomalu ale jiste stavaji skutecnosti a verim ze kdybych zustal doma, tak bych zlenivel do nekonecna a snad nic nedokazal. Prostredi a lide se kterymi se stykame nas formuji a me se povedlo najit takove lidi, kteri maji stejny zajem. Diky za ne!
Jednoznacne to nejlepsi v mem zivote bylo, ze jsem podal vypoved v jedne pobocce zahranicni firmy v Praze a odesel do USA. Ted pracuju sice jako kontraktor, ale pro "svoji" puvodni firmu tady v Kalifornii. Kdysi jsem mel chut odejit z Evropy a chtel do Silicon Valley, protoze je to podle me misto, ktere mi da nejvic. Podridil jsem tomu hledani vsechno a ono se podarilo. Zalezi ale vetsinou na lidech a kontaktech kolem a to hledani me stalo dva roky zivota.
Obcas ma nekdo stesti, ze v nem nekdo jiny zapali nejaky ohynek a on si ho potom sam "prizivuje". Ted mam na mysli treba Heinricha Schliemanna, ktery se uz jako maly dozvedel o Troji a pak ho ta detska predstava cely zivot tak "pronasledovala", ze Troju nakonec objevit "musel".
Hodne stesti vsem!
Nejlepšího pro koho? Dobře, co nejlepšího pro sebe jsem v životě udělal... asi výběr vysoké školy dostatečně daleko od domova.
Donutilo mě to začít se starat sám o sebe a dělat co je potřeba, a zároveň umožnilo dělat co chci. Kombinace těchto dvou věcí je základ, od kterého se odvíjelo a odvíjí vše ostatní. A ačkoliv samozřejmě mám v pozdějším životě důležitější, významnější nebo těžší rozhodnutí, tohle byl ten hlavní rozcestník. Aspoň myslím ;).
Je to veľmi ťažká otázka. Najúžasnejší je môj maličký syn. Každá vec čo som spravil ovplyvnila môj ďalší život. Je to jeden tok života. A najlepšie čo som v živote spravil? Že som začal a nevzdal štúdium na vysokej škole. V podstate som sa tam nenaučil veľa užitočného, ale posunulo ma to veľmi ďaleko. Riešenie náročných, zdanlivo nezmyselných úloh akoby preplo moju hlavu na inú hladinu.
Právě pozoruji veverku, kterak ze sousedovy holé slivoně přelezla na jedli v naší zahradě a běhá ve větvích - asi shání poslední zásoby na zimu :). Jo, sledovat tuhle veverku je moc fajn.
Souhlas s panem Wu........Kopnul jsem do vrtule a nasel si vejsku 150 km od meho DOMOVA. Prvni mesic byl asi nejhoris, musel jsem sehnat dobreho spolubydliciho, nak se zorientovat v novem meste a najit si malou praci-clovek nemuze porad hnit ve skole :-D. No a svete div se, prave kroutim 2.rocnik a skola me bavi-coz me nikdy nebavila. Musim rict, ze me hrozne prekvapilo, ze k zivotu budu potrebovat jenom tak malo veci(postel, notas, net a naky to jidlo). Ten zbytek se vzdycky nak schrasti. Urcite se takhle neda zit vecne, by mi to za par let lezlo na mozek, ale je to prijemna zmena, ktera vybudila muj skryty potencial, o kterem jsem nemel ani tucha. Jasny, obcas dostanu po cumaku, ale nak me to bavi........nevim :-D
já na svůj velký krok teprve čekám- ani nevím proč jsem ho ještě neudělal- asi strach. Obdivuji lidi, co si jdou za svým a stávají se odborníky ve svém oboru. rád čtu blogy uspěšných lidí - bohužel nevím z které strany začít, abych rozjel něco kde budu odborník i já sám :-(
obrátil jsem se k Bohu
To je víc věcí a těžko vybírat. Hodně rozhodnutí bylo ve svý době nejdůležitější a tvoří spíš celkovou mozaiku. Jak to vybrat? Co se teď zdá důležitým, tak zítra být nemusí a naopak. Kdysi jsem se rozhodl studovat v Anglii, ale pak jsem se vrátil a našel si dobrou práci, oženil se, postavil dům. Čekáme rodinu a to se mi zdá teď nejdůležitější, ale dřív bych na to nepomyslel.
Marek
Cau, ty opravdu zlomove mezniky mam dva.
Prvnim je vyber jine vysoke skoly nez mi bylo doporucovano - rozhoupal jsem se k tomu az po rocnim trapeni na one doporucovane skole, pak jsem s tim i pres protesty rodicu sekl a sel na informatiku). Diky tomuto kroku mam ted urcite lepsi sance pri hledani prace a hlavne - prace me strasne bavi (a uz je to deset let) a v ramci moznosti si muzu vybrat co budu delat a jak.
Druhym krokem byl jednoznacne odchod z Ceska do zahranici. Po dvou letech v Anglii jsem ted na uplne opacnem konci sveta (Novy Zeland) a velice casto si v posledni dobe vnitrne dekuji, ze jsem z tech sracek u nas vypadnul (omlouvam se tem kteri v CR stale ziji, ale opravdu me pri pohledu zvenku nenapa lepsi oznaceni). Nema cenu to tu rozepisovat, clovek to musi zazit a zrejme je to u kazdeho jine a respektuji, ze nekdo na to ma jiny nazor.
V životě je spousta důležitých událostí a dokud jdou po sobě v nějakém logickém vývoji maturita-promoce-práce-svatba-dům-děti tak lze těžko nějekou z nich vypíchnout jako tu nejdůležitější. Zajímavější to je u těch, co to vzali trochu napřeskáčku či v cyklech :)
To sice není můj případ ale přesto mě jedna zlomová noc napadá. Měl jsem po škole, slušnou práci v Praze a cca 1/2 roku jsem žil s mojí tehdy ještě ne manželkou v pronajatém miniaturním 2+1 v Břevnově. Byl jsem v Praze už asi 6. nebo 7. rok a přišlo mi naprosto samozřejmé, že když se ke mě partnerka pocházející ze stejného regionu jako já po roce chození přistěhovala a našla si tu práci, tak už v Praze zůstaneme. O to větší jsem zažil šok, když mu jednou v noci s pláčem oznámila, že se v Praze trápí a že neodkáže žít ve městě a v paneláku a že chce, abychom se vrátili domů. Mě se vůbec nechtělo, měl jsem úplně jiné plány a jiný životní styl. Dlouho jsem váhal, dokonce i o rozchodu jsem uvažoval, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit.
Dnes už je to 10 let, žijeme v malé vesnici 60 km od Prahy, máme hezký dům s hodně velikou zahradou, naše 2 děti jsou od jara do podzimu na čerstvém vzduchu. Práci mám sice v Praze, ale zvládám ji do značné míry z domova.
To že bych s rodinou žil někde v paneláku a v létě místo na zahradě snídal na balkoně, jezdil MHD, se pry chodil do parku a s dětmi na hřiště, to si absolutně neumím představit.
Rozhodnutí odejít z Prahy na venkov dodnes považuji za tu nejlepší věc, co jsem pro svůj život udělal.
Tak moje nejlepsi rozhodnuti v zivote byl rozhodne odchod z CR do USA. A mel jsem to udelat drive. Takze rada pro ostatni, se zasadnim rozhodnutim zas moc dlouho nevahejte, protoze az se rozhodnte, tak by taky uz mohlo byt pozde.
Caymane, nezapomněl jsi na to celkové shrnutí? ;)
2Wu: Přiznávám, zapomněl. Zavalen prací jsem to po cestě domů nějak vypustil. V průběhu dne to konečně doplním. Dík.
Cayman: v průběhu kterého dne? ;)
Konečně jsem měl chvíli, abych doplnil příspěvek o můj pohled. Omlouvám se nedočkavým čtenářům za zpožděnou reakci, ale schopnost rozlišovat důležité věci mě nutila řešit něco jiného a asi důležitějšího ;-)
Schválně jsem tento příspěvek před dokončením nechal otevřený čtenářům, aby se každý komentující mohl nezaujatě vyjádřit ze svého pohledu, kdy ostatní čtenáři mohli alespoň vnitřně zauvažovat. Zaznělo plno chytrých názorů:
"Uvědomění si hodnot, ceny času, svobody..."
"Udržet zdravou mysl a svůj nepokřivený charakter..."
"Vsechny sny co mam stale vysnene, se pomalu stavaji skutecnosti..."
"Donutilo mě to začít se starat sám o sebe a dělat co je potřeba..."
"Základ, od kterého se odvíjelo a odvíjí vše ostatní..."
"Najúžasnejší je môj maličký syn..."
"Každá vec čo som spravil ovplyvnila môj ďalší život..."
"Obcas dostanu po cumaku, ale nak me to bavi..."
"Jednoznačně odchod z Česka do zahraničí..."
"Odejít z Prahy na venkov dodnes považuji za tu nejlepší věc..."
"Rozhodne odchod z CR do USA. A mel jsem to udelat drive."
Některé další inspirující reakce jsem použil i nahoře v příspěvku. Všem komentujícím tedy moc děkuji, neboť v komentářích zaznělo to nejdůležitější, co jsem chtěl zdůraznit a jsem rád, že máme podobné uvažování a pohled na svět.
Cayman: díky za shrnutí a doplnění, zajímal mě Tvůj mezník. Já si hodnotu času uvědomoval tak nějak pozvolně, postupně, nebyl to zlom. Zato narostla na to nejcennější. Rozhodně bych nedělal věci jako cestování za slevami (protože čas strávený cestou má mnohem větší cenu), raději cestuju vlakem než autem (protože ve vlaku můžu číst nebo dělat na notebooku) atd. atd. atd.
Ona: Jen ve zkratce.. cas je cenny: opustila jsem velmi bohateho muze s nasimi dvema detmi, nechtela jsem byt otrokem.. zustala jsem bez penez (zato se dvema uzasnyma detma) a nasla si praci co me bavila, zacala studovat vysokou skolu abych se mohla o deti postarat jeste lepe.. no casu moc nebylo :) jenze jsem byla moc sama.. a tak jsem si nasla mileho.. jenze v USA a tak prislo na radu obrovske rozhodnuti, sthovani do USA (se dvema detma) no zkusennost zajimava, nekdy hodne tvrda.. i pro deti.. jedno se mnou zudstalo v USA druhe se vratilo k bohatemu tatinkovi do Cech, ale je stastne a vesele a ma nadherny vztah s tatkou, protoze si proste chybeli.. ja si tu okousim zamestnanecky pomer, kdy mate dva tydny placene dovolene a dva dny neplacenho volna, makate jak divi, stutujete pri tom americkou skolu aby bylo lepsi zamestnatni, platite hoooodne za hlidani ditete.. no a manzel pracuje pro momentalne neco jako statni podnik .. fakt iroine osudu hahaha.. Jenze ted mam zase kridla a napady a chci zacit podnikat v USA, treba se to povede jako vsechno ostatni se mi povedlo a bude vice korunek (dolarku) a vice casu na vsechno co me silene bavi.. Drzte palce, zivot je boj!!!