Tramvaj do stanice Touha aneb konečná (přestupní) stanice?

Název hry "Tramvaj do stanice Touha", kterou dramatik Tennessee Williams kdysi oslnil Broadway a ve filmové adaptaci excelovali Marlon Brando a Vivien Leigh, mě inspiroval při příjezdu na konečnou stanici tramvaje č. 2 k zamyšlení.


Platit, prosím, zavíráme...

Náš čas je omezen a žádné peníze nám neumožní si nějaký další čas dokoupit, dohnat nějaké resty, dokončit rozdělané projekty. Každému je jasné, že co se nestihne dnes, tak se musí odložit na zítra, co se nestihne tento týden, musí se odložit na příští týden, měsíc, rok, život.

Něco ale už nikdy nestihneme, neboť to neustále odkládáme na někdy, takže snad někdy v příštím životě se setkáme s přáteli, dokončíme něco rozdělaného a začneme něco nového, co bychom někdy chtěli dělat.

Jednou totiž přijde den, kdy nám nepomůže žádný plánovací systém, žádné tipy na podnikání a zaručený výdělek. Jednou se všichni dostaneme na tu konečnou stanici dosavadního života a ať chceme nebo nechceme, končíme. Tohle je dobré si uvědomit při té každodenní honičce za něčím, co mnozí ani nedovedou pojmenovat, neboť možná nechápou, že tady nebudou věčně a že klidně zítra může přijít ten den.

Tohle si vždy připomenu, když někdo z mého života odejde.


Příští stanice Touha...

Když se naučíme mluvit, získáme základní vzdělání, znalosti, zkušenosti, tak se vydáváme na cestu a vše, co dále získáme nebo při cestě ztratíme, nás formuje a určuje, zda stihneme odjezd naší tramvaje, či zda budeme muset jet noční linkou plnou feťáků a opilců, jestli nasedneme do té správné linky a na jakém místě v tramvaji budeme sedět.

Pak záleží jen na nás, zda prosfištíme celou cestu až na konečnou bez jediného pohledu z okna na okolní svět (při čtení bulváru), že neslyšíme upozornění na přestupní stanici (se sluchátky na uších), což by nám umožnilo změnit mírně směr naší cesty (života).

Důležité je, jak umíme naslouchat a vnímat lidi, zda bez váhání pustíme někoho sednout na "naše" místo, jestli dokážeme automaticky nabídnou pomoc někomu s kočárkem. Často si také neuvědomujeme, že máme možnost si trochu odpočinout při přestupech a počkat třeba na další linku.

Kdo ale tak moc spěchá ke svému "vysněnému" cíli a je jen zaslepen neustálou honičkou za něčím, tak si snad ani neuvědomuje, že bez vnímání okolí, umění naslouchat, bez pomoci ostatním, bez tolerance a vstřícnosti, mu žádné peníze nepomůžou k získání dobrého místa v tramvaji, že rozjetá tramvaj se nedá lehce zastavit a že vůz nestaví mimo zastávky.


Opravdu konečná stanice...

Nadčasové hlášení z tramvajové linky č. 2: "Krematorium, konečná stanice. Prosíme, vystupte!"

Kdo někoho ztratil, tak chápe a zcela určitě mu taková ztráta trochu otevřela oči a pomohla najít tu správnou tramvajovou linku a konečně začít žít svůj život, plnit si své sny a nežít životy cizích lidí, neplnit sny někoho jiného, které nás jen odvádějí z cesty.

Viz také - Umíme optimálně rozdělit svůj čas na vše důležité