Rčení "být ve správnou dobu na správném místě" už v dnešní době zas tak moc neplatí, neboť díky internetu na "místě" až tak moc nezáleží.
Myšlenka ale stálé zůstává, neboť naše životy ovlivňuje nejvíce využívání - nevyužívání všech těch příležitostí kolem nás, ať už na nějakém fyzickém nebo virtuálním místě v časoprostoru. Stačí "vidět" a správně využít.
Někdo tomu říká štěstí, já si ale myslím, že TO není štěstí. Jsou situace, na které jsme připraveni a kdy využijeme každého podnětu. Jsou křižovatky v životě, na kterých se dokážeme správně rozhodnout. Měli jsme štěstí nebo jsme "jen" byli připraveni? Měli jsme dobrou intuici nebo nám "jen" pomohla nějaká vyšší moc?
Všechno ovlivňuje stav naší mysli a když se ohlédnu za všemi příležitostmi, které jsem kdysi propásnul, tak se vůbec nedivím a ani nelituji, že jsem někdy volil špatně a vydal jsem se špatnou cestou. Nebyl jsem totiž asi zrovna připraven. Navíc, všechny ty špatné cesty a špatná rozhodování byly k něčemu dobré.
Získal jsem zkušenosti, trochu větší rozhled, snad se i mírně poučil z nějakých chyb.
Jak si udržovat otevřenou mysl a být připraven?
Ať už v podnikání, či někde v zaměstnání, tak i v celém životě, záleží na tom, jak jsme naladěni, jakou máme náladu a chuť do života. Každý asi zná ty situace, kdy se mu nic nechce dělat, nic se nedaří a celý den je takový nijaký. Když pominu zdravotní problémy, tak zůstává jen náš stav mysli a duševní vyrovnanost, které se starají o všechny naše úspěchy a neúspěchy.
Chce to jednoduše začít den příjemným ranním vstáváním, nenechat se vytočit nějakým budíkem, příp. pohledem do zrcadla, že dámy?
"Já zase vypadám, mám strašné vlasy, nemám co na sebe,..." :-)
Dále, v poklidu vyrazit do světa, vyhnout se kolonám a přecpané MHD, nečíst výmysly v bulváru a politické žvásty samozvaných, vyhýbat se hloupým lidem a pracovat na zajímavých věcech, které nám něco dávají, které třeba dávají něco i druhým, ze kterých máme minimálně dobrý pocit. Všechny ty dobré pocity pomáhají pak čemu? Ano, vyrovnanému stavu mysli.
Takže, nenechávejte se vytáčet "hloupostmi", dělejte si denně radost, dělejte radost i svému okolí, kdy někdy stačí srdečný pozdrav (ze zeměkoule), upřímný úsměv nebo poděkování (z Marsu).
Na závěr ještě vzpomínka na koncert U2 v Bostonu kdysi dávno, kdy štěstí (připravenost?) jistě té slečně na pódiu změnilo život, či ne?
- U2- With or Without You:
Cayman Islander | Diary of a Freelance Programmer traveling the world
Partners & Sponsors
Advertisement
7 comments :
Já nevím jak ty, ale já vstávám už rok tak, že na mě skočí můj syn. Jako neslyšícího je to pro mě vždy překvapení - žádné zvukové varování nepřišlo - a tak jsem vždy na 17 kilové závaží zcela nepřipraven.
Naneštěstí chodím spát dost pozdě (obvykle po půlnoci), a tak je tahle podpásovka jediný způsob jak mě v 6:30 vyhnat do práce.
A teď mi řekni, je tohle pozitivní vstávání? ;o)
Ja jsem si vzdy myslel ze jako freelance budu vstavat ve 12 a vyspavat. Pak jsem zjistil ze mezi 8 a 12 hodinou udelam nejvic prace, tak vstavam dobrovolne okolo 7. Kdyby mi nekdo rekl ze budu toto delat, neveril bych mu, ale je to tak. :)
Daniel
"Někdo tomu říká štěstí, já si ale myslím, že TO není štěstí." ... jsou vyjímky co potvrzují pravidlo. Ke své zatím největší životní šanci jsem se dostal (pokud půjdu hodně na začátek) tím, že jsem v zimě zapadl autem do sněhu na neprojeté silnici :o) (asi nemusím dodávat, že ta šance je z naprosto jiné oblasti)
Ranní vstávání... Když se proberu a první věc, co mě napadne je, že pořád má smysl žít a vstát, potom je to příjemné ranní vstávání.
Někdo to považuje za výsledky tvrdé práce, někdo tomu říká štěstí, někdo nad tím nepřemýšlí...
Čas od času se ocitnu ve správný čas na správném místě a podařilo se mi díky tomu dosáhnout určitých úspěchů. Pořád mě ale hrozně deprimuje, když kolem sebe vidím desítky/stovky příležitostí, které jsem propásl kvůli tomu, že jsem v ten správný čas na tom správném místě nebyl. Někdy opravdu závidím kamarádům, kterým ke štěstí stačí orosená dvanáctka, protože myslím že mají mnohem šťastnější život než já...
Ahoj, díky za přípomenutí U2. Byla jsem na jejich koncertě v Dublinu a tam Bono předvedl něco podobného. Také by mě zajímalo, jak ta náhoda ovlivnila život té "holky na pódiu" s Bonem v Bostonu.
pěkný článek :) jen tak dál Michal