Barva peněz aneb peníze se musí umět vydělat a ne ušetřit

Kvalitu našeho života určuje nejen to, jak umíme hospodařit s časem, jestli ho proflákáme nebo plně prožíváme, co a hlavně JAK děláme. Charakteristikou naší osobnosti a našeho života také je, JAK nakládáme s penězi, jaký vztah máme k penězům, jestli jsou to naši kamarádi, či jestli jsme otroky peněz nebo jejich otrokáři.

Dovolím si tedy malé zamyšlení, neboť jsem se včera setkal s jednou majitelkou nemovitostí, která projevila velmi "zajímavý" přístup hodný zaznamenání.

Čekal jsem takhle u notáře na ověření podpisu a dal se do řeči s postarší dámou, která se rozpovídala, jak vlastní jeden secesní dům v centru Prahy, za který jí nabízejí i 167 miliónů korun v hotovosti, kdyby chtěla prodat, což ona zatím nechce, neboť ta nemovitost bude stále stoupat na hodnotě. Paní, a celá její rodina, žije jen z pronájmů bytů, kanceláří, obchodů, co tam má, a řekl bych, že si nežije vůbec špatně. (Mimo to má nějaké chaty a chalupy za Prahou, kde tráví většinu roku.)

Když jsme ale vyšli před úřad, tak začalo pršet a já byl naprosto konsternován, neboť bohatá panička, ověšená zlatem, vytáhla starý a porouchaný deštník, který nějak nemohla otevřít. Chtěl jsem jí pomoci, ale prý to je dobrý, ať jí jen podržím igelitku, že musí jen strčit "sichrhajcku" do té deštníkové tyčky, která se jí zasouvala zpět. Evidentně to takhle dělá často a nebylo to žádné mimořádné řešení situace.

Tož jsem čučel, jak panička používá deštník, který bych já už dávno hodil do popelnice. Kolik stojí takový nějaký skládací babský deštník? Dvě stovky? Pět stovek? Mám pocit, že jsem někde viděl i za 120. Každopádně, mít barák v centru Prahy a žít jen z pronájmu, tak mám určitě na nový deštník.


Kdo šetří, má za tři?

Je to určitě přístupem k životu. Na jedné straně by se paničce dal závidět ten její barák, který jí a celé její rodině zajišťuje "nicnedělání" do konce života - při jeho prodeji snad i déle :-) Na druhé straně se stále divím, jak jsou někteří lidé skoro až chorobně šetřiví, trapní a zcela určitě nějak psychicky narušeni těmi "božskými" penězi.

Asi znáte všechny ty skrblíky, co by nikdy nešli "jen tak", že se jim nechce vařit nebo "jen tak" pro radost, na večeři do hospody, co si na oběd nedají k jídlu nic na pití, neboť v zaměstnání mají vodu zdarma, co by "jen tak" nejeli taxíkem, co stále na něco šetří, aby "měli za tři".

Aby bylo jasno, nemám nic proti šetření, optimalizaci nákladů a výdajů, také někdy obracím 3x korunu, než si něco koupím. (Když jsem byl student, tak jsem kolikrát jedl jen suché rohlíky, vařený hrášek, či špagety s kečupem, neboť na nic jiného nebyl peníz.) Ale už dlouho uznávám jedno základní pravidlo na získání peněz, což jsem si ověřil u mnoha chytrých lidí, co mají a sami si vydělali opravdu pořádné peníze:

PENÍZE se musí umět vydělat a ne ušetřit!

Místo chorobného šetření a neustálého přemýšlení, jak ušetřit, jak nikomu nedát žádné "dýžko", jak všechno koupit se slevou, kam zajet (draze), abych měl něco nejlevnější, bych raději věnoval čas na přemýšlení, co mě nejvíce baví, jaké jsou mé sny a jak je zrealizovat, jak vydělat více, co nového se naučit, abych získal lepší místo za více peněz, co nového vymyslet, či jakou firmu založit,... Pozitivní myšlenky jsou základ všeho, proto bych doplnil ještě jedno chytré pravidlo:

PŘEJ a bude ti přáno aneb NECH vydělat a sám vyděláš!


Na závěr ještě hezká myšlenka z rozhovoru, kde odpovídá Rudy Linka (jeden z deseti nejlepších jazzových kytaristů světa z New Yorku, muzikant s českou krví) na otázku:

Mohl byste už jenom vydělávat velké peníze! A zatím tady pořádáte už podruhé festival se vstupem zdarma! Proč?

"Jazz není pouhý byznys. Musí se dělat z lásky. Kdo by ho dělal jen pro peníze, je blázen. A já nejsem blázen. Jsem optimista. Mám totiž moc dobrý život - dělám, co chci dělat. To je pro mě důležitější než mít jachty nebo letadla. V tom spočívá moje svoboda."

Viz celý článek - Nejdůležitější je mít nějaký sen!

Mimochodem, všimli jste si, taky píše: "Nejdůležitější je totiž mít nějaký sen a opravdu za ním jít."