Co dělá programátor, když mu zbývá jen měsíc života...

Ne, nezbývá mi jen měsíc života, jak by mohlo vyplynout z toho mírně bulvárního titulku, ale pro názornost to je snad ideální. Ale schválně, co by se stalo, kdybychom tady už zítra nebyli?

Dokážeme si to alespoň představit? Máme svůj život a vztahy, či všechny pracovní projekty, ošetřené i pro tyto situace?

Někdy se hrozím toho, že zapomenu nějaká hesla k FTP účtům, že zapomenu hesla k emailům, že zapomenu nějaká jiná důležitá data. Mám proto všechno duplicitně ještě v papírové podobě v diáři, neboť nějakým počítačům a pofidérním online zálohám by mohl důvěřovat snad jedině naivní blázen. Prostě, papír je papír a dokud nevyhořím, tak jsou má data v bezpečí :-)


Když mám jen měsíc života...

Je to drsné, ale je dobré si představit i takovou variantu. Jak by vypadalo všechno to, co máme rozdělané, co jsme vytvořili, za co zodpovídáme. Takový "život po životě". Máme evidovaná veškerá hesla, která může někdo jen převzít a pokračovat v naší činnosti? Máme zdokumentované všechny pracovní postupy, seznam potřebných programů, všechny tipy a triky? Nebo jen tak přežíváme chaoticky a spoléháme se na to, že se nám nemůže nic stát?

Měl jsem kamaráda. Už není. Odešel. Odešel náhle a zanechal zde ženu a dvě malé děti. Provozoval několik Web stránek, pracoval jako správce pro několik firem, nic neměl zdokumentováno. Možná měl, ale kdo to má najít na jeho disku?! Všichni jsou teď trochu mimo, neboť jim končí platnost stránek, emaily jsou nedostupné, administrátorská hesla k důležitým aplikacím také nikdo nezná. Jeden člověk odešel a co dál?


Po nás potopa?

Někdy se ve snu budím a zdá se mi, že tu už nejsem, že nikdo kolem neví, jak se dostat do banky, na účty v USA, na PayPal, k mým admin účtům na Webu. Nikdo neví, jak opravit Web stránky, které spravuji, jak změnit nějaké nastavení někde v online světě, neboť nikdo nezná má hesla nebo postupy, jak se co dělá.

Jak dlouho tady ještě budu a jakým způsobem mám zabezpečit, že zde po mně zůstane alespoň nějaká stopa? Jakým způsobem mám zajistit, že všichni okolo nebudou úplně mimo, když navždy odejdu, neboť nebudou schopni ani změnit bezpečnostní nastavení na WiFi routeru nebo na Proxy serveru?

Co tady vlastně po nás zůstane? Stačí asi jen zavřít oči a tu situaci si alespoň v myšlenkách představit. Je to teď trochu jasnější? Jde v životě o peníze, o čas, který věnujeme někomu blízkému, o nějaké hodnoty, co tady po nás zůstanou? O kytku, kterou koupíme své milované? O minutu pozornosti, kterou máme pro někoho blízkého?

Zítra tady totiž už nemusíme být...